MISTŘI 2010

Hokej se v Pardubicích objevil již v samých počátcích dvacátého století, svědkem hokejových začátku bylo Matiční jezero. Stejně jako v jiných zemích starého kontinentu byl považován za sport poněkud nezvyklý, tělu neprospívající a tudíž společensky nepřijatelný. Přes tyto obtíže nadšenci, kteří tento sport sami provozovali a také samozřejmě organizovali, ve městě perníku zůstali. Hrál se ovšem tzv. bandy hokej, který z fotbalu převzal jedenáct hráčů, branky, místo puku míč a dokonce i rozměry hřiště. První zápas v tzv. „kanadském hokeji“ se hrál v roce 1913 právě na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha. V dresech Pardubic nastoupili pánové Weiss, Potůček, Reiberg, Přibík, Komeštník a Kubeška.

Organizovaný hokej byl v Pardubicích založen Vilémem Weissem v roce 1923, kdy vznikl hokejový klub LTC Pardubice. Pravidelné soutěže se začaly hrát až v sezoně 1930/1931. Intenzita rozvoje byla samozřejmě ovlivňována jak pohybem ve společnosti (světová válka), tak samozřejmě klimatickými podmínkami. Právě počasí zapříčinilo, že některé předválečné ročníky zůstaly nedohrány.

Po skončení 2. světové války byla v Pardubicích instalována ledová plocha a před Vánoci 1947 byl otevřen nový zimní stadion s umělou ledovou plochou. V období příprav na sezonu 1949/1950 došlo ke sloučení LTC Pardubice a Rapidem Pardubice. Mužstvo tak bylo posíleno o řadu nových velmi dobrých hráčů a do nové sezony vstoupila nová jednota – Sokol Pardubice I. Pardubičtí ve své divizi dokázali zvítězit, ale v cestě do vytoužené první ligy se museli prokousat dlouhým tříkolovým kvalifikačním turnajem. Trnitou cestu ale zvládly Pardubice nejlépe, a tak do sezony 1950/1951 vstoupil do XVI. ročníku nováček z Pardubic s novým jménem Slavie Pardubice. Od té doby pardubický klub nikdy nesestoupil z nejvyšší hokejové soutěže.

Slavie v názvu Pardubic ale nevydržela dlouho. V závěru sezony 1952/1953 se klub přejmenoval na Dynamo Pardubice. V 50. letech v Pardubicích nastartovali svoji kariéru budoucí reprezentační borci jako útočník Bronislav Danda a brankář Vladimír Nadrchal, oba se však národního dresu dočkali až po přestupu do Brna.

První významný úspěch přišel v roce 1960. Dynamo skončilo poprvé na medailové pozici. Bronzová příčka udělala příznivcům pardubického hokeje velkou radost. Dalším důvodem byl dostavěný a zastřešený zimní stadion v témže roce.

Tento významný fakt pomohl dalšímu rozvoji pardubického hokeje. V Pardubicích byl postupně vybudován silný a divácky velmi populární tým, používající ve svém znaku půlkoně. Do další sezony 1960/1961 vstoupil klub s novým názvem – Tesla Pardubice. Tesla vydržela v titulku až do července roku 1991.

V šedesátých letech se mužstvo pohybovalo kolem poloviny tabulky bez výraznějších starostí o záchranu. Do reprezentačního dresu se na mistrovstvích světa a zimních olympijských hrách v první polovině 60. let oblékal útočník Jiří Dolana a během celého desetiletí se v něm objevoval Stanislav Prýl. V roce 1965 se Zdeněk Špaček stal nejlepším střelcem ligy se 33 góly. Konec tohoto desetiletí již patřil nastupujícímu mládí. Předznamenali to starší dorostenci, kteří se stali přeborníky v roce 1967. Do juniorského a posléze i seniorského týmu záhy pronikla útočná trojice Bohuslav Šťastný, Jiří Novák a Vladimír Martinec. Křídla tohoto útoku se stala na domácím šampionátu v Praze v roce 1972 mistry světa.

Pardubický tým čekal na svou velkou chvíli do roku 1973, kdy nejprve s pětibodovým náskokem vyhrál základní část, potom následné play off a tím tedy získal i první titul mistra ligy. Vladimír Martinec byl nejlepším nahrávačem ligy se třiadvaceti asistencemi a získal svou první Zlatou hokejku.

Začátek sezony 1975/1976 byl ve znamení finálového dvojutkání mezi Teslou Pardubice a slavným CSKA Moskva. 22. srpna 1975 viděl zcela vyprodaný zimní stadion v Pardubicích heroický výkon Tesly, která dokázala armádní tým porazit v poměru 3:2. Moskevskou odvetu ale ovládl domácí tým, který zvítězil 6:1. Na domácí scéně se tým držel mezi nejlepšími po titulu ještě tři sezony, které ozdobil dvěma stříbrnými a jedním bronzovým místem. Brankář Jiří Crha v té době byl na několika vrcholných turnajích v pozici druhého gólmana, ale narozdíl od kolegů v útoku se žádné zlaté medaile nedočkal a nakonec i emigroval, aby si jako první Čech zachytal v NHL.

V dalších letech se více dařilo individualitám než týmujako celku. Přišly další tituly mistra světa pro útočné trio Vladimír Martinec – Jiří Novák – Bohuslav Šťastný. Vladimír Martinec se k tomu v roce 1976 stal díky osmadvaceti asistencím opět nejlepším nahrávačem ligy a v anketě Zlatá hokejka zvítězil od poloviny 70. let ještě třikrát. V roce 1979 si Vladimír Martinec se 42 brankami dokonce vystřílel pozici ligového krále střelců, ale to již tým jako celek na jistou dobu vyklidil čelné pozice v tabulce. Příslibem se opět stalo mládí, když se starší dorostenci stali přeborníky v letech 1978 a pak třikrát v období 1981–1983.

Od roku 1982 začal i opětovný vzestup seniorského mužstva. Do týmu byli postupně zapracováni již tehdy zářící brankářská hvězda brankář Dominik Hašek, obránce František Musil, útočníci Otakar Janecký a Jiří Šejba. Musil se Šejbou získali v Praze v roce 1985 titul mistrů světa, ale v dané sezoně oblékali na vojně dres Dukly Jihlava. Poté František Musil emigroval do NHL, ale Jiří Šejba, který závěrečný duel mistrovství světa rozhodl slavným hattrickem, se vrátil do Pardubic právě včas, aby s ostatními mohl v letech 1987 a 1989 oslavit titul mistra ligy.

V obou mistrovských sezonách byl Zlatou hokejkou oceněn příspěvek brankáře Dominika Haška, který si třetí vítězství v anketě v pardubickém dresu schoval ještě na rok 1990. V celkově třetí mistrovské pardubické sezoně se nejlepším nahrávačem ligy stal Otakar Janecký se 41 přihrávkami a ocenění nejlepšího trenéra připadlo Vladimíru Martincovi. Na druhém z titulů z 80. let se podílel už i další objev útočník Ladislav Lubina, který se v roce 1991 stal se 41 góly i nejlepším střelcem ligové soutěže.

Po politických změnách v závěru 80. let došlo před začátkem sezony 1991/1992 ke změně názvu klubu na HC Pardubice.

Do prvního ročníku samostatné české soutěže (1993/1994) vstupoval tým poměrně stabilizovaný. Mnozí hráči z něj již nasbírali potřebné zkušenosti a mohli doplnit dřívější opory. Platilo to především o brankáři Radovanu Bieglovi, jenž byl posléze vyhlášen nejlepším brankářem ligy a útočníkovi Richardu Královi, který se stal se třiatřiceti góly nejlepším střelcem soutěže. Výbornými výkony se prezentoval i tehdy osmnáctiletý mladíček Milan Hejduk, jenž byl po zásluze vyhlášen nejlepším nováčkem. Druhé místo pro Pardubice (prohra ve finále s Olomoucí) získal trenér Marek Sýkora, který byl posléze vyhlášen nejlepším mužem ligy na lavičce v sezoně a který nebyl v městě perníku doma, což bylo v místních podmínkách něco zcela nezvyklého.

Po druhém místě přišel ovšem na dva roky opět půst, který vyvrcholil nutností obhajovat v roce 1996 extraligovou příslušnost v baráži. Z Pardubic totiž postupně odešli Král, Biegl a další hráči, které nahrazovali junioři a mezi nimi především střelec Petr Sýkora. Hejduk se v roce 1998 stal olympijským vítězem, čímž si otevřel dveře do NHL.

Pardubice od krizové sezony 1995/1996 do roku 2006 v play off nechyběly, mužstvo poté převzal mladý kouč Miloš Říha a nasměroval jej výše. Hned v dalším ročníku skončil východočeský celek na 4. místě, když ve čtvrtfinále vyprovodil Třinec v domácím prostředí dvěma šestigólovými příděly.

Několik let se tak do Pardubic stěhovala pouze individuální ocenění pro hráče i trenéry. Týmový úspěch ale nepřicházel. Například Petr Sýkora si šestadvaceti přesnými zásahy vystřílel v roce 2001 titul ligového krále střelců.

Rok 2001 byl významným i kvůli rozsáhlé přestavbě stadionu, který se přejmenoval na Duhovou arénu, která se od té doby zařadila mezi nejkrásnější hokejové stánky v České republice. V dalších dvou sezonách slavila úspěch pardubická juniorka, která dokázala získat dva mistrovské tituly. Pardubickému A týmu se ale nedařilo dostat se před první kolo play off.

Pardubická jízda byla úspěšná až v sezoně 2002/2003, kdy dokázala ve čtvrtfinále zlomit odpor Znojemských Orlů, v semifinále si poradila s Oceláři z Třince a po devíti letech si Pardubice zahrály finále. To nabídlo nesmírně dramatický souboj s pražskou Slavií, která dokázala v sedmém zápase vyhrát na ledě Pardubic 1:0 a získat svůj první extraligový titul.

Čtvrtého titulu se Pardubice tedy dočkaly až v roce 2005 pod vedením kapitána Jiřího Dopity a po příchodu reprezentačního slovenského gólmana Jána Lašáka. Díky zrušenému ročníku NHL se v pardubickém dresu navíc sešlo útočné trio Jan Bulis, Michal Mikeska (21 gólů + 34 asistencí) a Milan Hejduk, které ohromilo tím, že obsadilo první tři příčky v tabulce kanadského bodování. Titulem nejlepší hráč play off byl oceněn další navrátilec Aleš Hemský. Fantastická sezona nabídla několik úžasných hokejových zážitků od zápasů v Sazka Areně, přes čtvrtfinále s Kladnem, semifinále s Libercem a finálovou jízdu proti zlínskému Hamé, které nedokázalo Pardubice ani jednou porazit. Po šestnácti letech se tak hokejový titul vrátil do města perníku.

O dva roky později postoupili pardubičtí hokejisté do extraligového finále, v něm však nestačili na pražskou Spartu, které podlehli 2:4 na zápasy. Na svůj zatím poslední mistrovský titul si museli počkat do sezony 2009/2010, kdy tým okolo trenéra Václava Sýkory a navrátivšího se Dominika Haška do branky neprohrál v play off rekordních dvanáct zápasů v řadě a kapitán Petr Koukal ve čtvrtek 22. dubna 2010 pozvedl nad hlavu mistrovský pohár.

Prvenství a medailová umístění žáků a elévů, juniorů a dorostu tvoří dlouhý výčet úspěchů mládežnické základny pardubického klubu, patřící již dlouhou řadu let mezi nejlepší v republice.

Po dobu existence se v dresu Pardubic objevilo mnoho slavných jmen, která jsou nyní uvedena v síni slávy hokeje v Pardubicích. Jmenujme alespoň některá z těch nejznámějších: Danihelka, Kuna, Rejda, Kobranov, Danda, Vohralík, Paleček, Martinec, Novák, Štastný, Veith, Janecký, Šejba, F. Musil, M. Sýkora, Lubina, Hejduk, Hašek.